pondělí 10. září 2018

Poslední člověk na světě aneb jak konečně čtu Hru o trůny

Pokaždé, když někdo zjistil, že jsem nečetla sérii Píseň ledu a ohně (přestože mám většinu dílů doma!) ani neviděla seriál, následovalo několik úmorných hodin plných psychoanalýzy, protože jsem tím očividně jevila nejvyšší stupeň sebedestruktivního chování. Kromě toho si prý ráda šlapu po vlastním štěstí, ignoruji příběh, který hýbe světem, a jsem prostě divná. Tak jsem se rozhodla to změnit. 


V mé sociální bublině si lidé neříkají, zda vůbec sérii četli či viděli. Předhání se, kolikrát se tak stalo. V době jejího vydání jsem knihu viděla a slyšela pořád a všude. Tehdy mě to odradilo, ani nedokážu pojmenovat přesně proč. Potom jsem vždy dávala přednost jiným titulům, až jsem skončila jako podivín, který je Jonem Snowem nepolíbený.

Konečně jsem se ale pustila do prvního dílu. Sérii nebudu číst na jeden zátah, ale i s prokládáním jinými knihami bych ji celou chtěla mít přečtenou do začátku listopadu. Přestože nádech článku odpovídá o opaku, nemám od série přehnaná očekávání, beru to spíše jako rozšíření obzorů.

Jelikož po fantasy běžně nesahám, jde o takové vystoupení z komfortní zóny. Jsem zvědavá na dílo, které proslavilo amerického Tolkiena, jak George R. R. Martina v roce 2005 označil  Lev Grossman z časopisu Time.

Když jsem si autora googlila, zaujalo mě, že zprvu psal různé mýtické příběhy o jakémsi království, ve kterém žily jeho želvičky. Jelikož mám sama dvě malinké želvičky, prolomilo to mezi námi ledy.

Četli jste? Viděli jste?







Share:
Read More

středa 5. září 2018

Oko za oko, zub za zub. Co kdyby byli otrokáři černí?

Je v černoších zášť přetrvávající od dob, kdy byli jejich předkové bičováni, mučeni a zabíjeni? Skupinka bohatých černochů je přesvědčena o tom, že ano, tudíž je podle nich naprosto v pořádku se pomstít stejným způsobem na potomcích bílých otrokářů. A to ve velkém.


V thrilleru Dwayna Alexandera Smithe Forty Acres je patrné, že když máte peníze, můžete si kromě velkých pozemků v chráněné oblasti koupit i moc, mlčenlivost a oddanost širokého okolí. Slova Niccola Machiavelliho, že účel světí prostředky, zde nabývá úplně jiného rozměru. 

To, co v příběhu motivuje vlivné černochy touhou po pomstě je tzv. černý šum. Každý černoch, ho má v sobě zabudovaný skrze své předky, kteří byli otroky. Projevuje se byť nevědomou úctou a pokorou před lidmi bílé pleti, neustálý pocit méněcennosti.

Celá kniha je velice provokativní. O to víc, že sám autor je černoch. Samotný název Forty Acres odkazuje na historii, kdy po americké občanské válce měli otroci dostat jako kompenzaci čtyřicet akrů půdy a mulu. Vláda svůj slib nikdy nedodržela.

Kniha je napínavá do poslední věty, doslova. Po jejím dočtení jsem o ní ještě několik hodin přemýšlela a domýšlela pomyslné pokračování. Těžko uvěřitelné, že je takový skvost autorovým prvním románem.

To, co tady ve Forty Acres děláme, neděláme ze sobeckých důvodů. Je to povinnost a je pro nás ctí se jí zhostit. Jsme povinováni osvobodit se od toho šumu všemi dostupnými prostředky a využít nově získanou svobodu k tomu, abychom se stali silnými černými muži. Muži, jež dokážou vyvést svou rasu ze smetiště lidských dějin, na něž jsme byli vrženi. A pak možná přijde den, kdy budou všichni černoši schopni utišit ten strašlivý šum v mysli, narovnat hřbet a cítit se hrdí na to, kým jsou. 
Název: Forty Acres
Autor: Dwayne Alexander Smith
Překlad: Tomáš Bíla
Nakladatelství: Beta
Rok vydání: 2015
Počet stran: 384
Vazba: vázaná s přebalem
Share:
Read More

úterý 4. září 2018

Příběh, který mě rozložil. Než jsem tě poznala od Jojo Moyesové

Will Traynor přišel během pár vteřin o svůj dokonalý život. Místo cestování, sportování a užívání si každého dne je najednou upoután na křeslo a sám se nedokáže ani přetočit na posteli. Na druhém konci společenského žebříčku v tomtéž malém městečku je Louisa Clarková, která živí celou rodinu, a když přijde o práci, propadá zoufalství. Nakonec dostane velmi dobře placenou nabídku, aby dělala Willovi společnost. Netuší, že se přijetím této nabídky pro ni všechno změní. 


Hlavní postava knihy Louisa Clarková je jednoduše zvláštní. Ve svých šestadvaceti jsou jejím snem  především punčochy se vzorem čmeláka a ani nepřemýšlí o tom, co sama se sebou. Málokdo ale disponuje tak nakažlivou energií a chutí žít. Poslední zmiňované naopak žalostně silně postrádá Will Traynor.

Když se sledem událostí Lousia o zahořklého Willa plného bolesti začne starat, oběma se úplně změní život. Přestože nejsem fanda romantických příběhů a primárně je nevyhledávám, Jojo Moyesová tuhle moji zaběhnutou rutinu změnila. Příběh Louisy a Willa mě natolik při čtení na dovolené zasáhl, že si na pláži museli myslet, že mi minimálně umřela půlka rodiny.

V dnešní době je moderní vztahům přisuzovat přívlastek ,,komplikovaný". Hlavní postavy tuto plytkou frázi posunuly na úplně jiný level. Nejde jen o příběh, ale to, co postavy reprezentují. Kromě psychologických pochodů během zamilování a skutečné lásky, která není o cukrování a pusinkách, je ale součástí i otázka eutanazie, jež je v dnešní době hodně aktuální.

Britská novinářka a spisovatelka Jojo Moyesová knihu Než jsem tě poznala napsala v roce 2012, deset let od své prvotiny Sheltering Rain. Její knihy se mohou chlubit miliony prodaných výtisků a chválou od ceněných literárních kritiků.

V roce 2016 se kniha dočkala i filmového zpracování v hlavní roli s Emilií Clarkovou, Samem Claflinem. Film by na mě sám o sobě určitě takový dojem neudělal, ale díky tomu, že jsem si ho sama doplňovala o své oblíbené scény z knihy, jsem si ho užila. Oceňuji britský přízvuk a smazání ,,amerického dojmu". Rozhodně doporučuji první číst knihu, protože opačně byste se připravili o sílu příběhu.

Než jsem tě poznala doporučuji všem, kteří chtějí přečíst něco sice vymyšleného, ale přitom tak opravdového. Během čtení se ve vás vystřídají snad všechny emoce - od uchechtnutí se nad Willovým sarkasmem  přes souznění až po zoufalství a smutek.

„Máš jenom jeden život. Je to vlastně tvoje povinnost, prožít ho co možná naplno.“ - Will Traynor
Název: Než jsem tě poznala (Before I met you)
Autor: Jojo Moyesová
Překlad: Lucie Mikolajková
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2012
Počet stran: 406
Vazba: brožovaná
Share:
Read More

pondělí 3. září 2018

Žít po staletí a nesmět se zamilovat. Haigova kniha Vězeň Času

Tom Hazard posouvá spojení „mít tuhý kořínek“ na úplně jinou úroveň. Sice vypadá jako čtyřicetiletý sympaťák, ve skutečnosti ale žije už od šestnáctého století. Osobně se znal s Einsteinem, zažil dobu Napoleona, všelijaké revoluce a války. Každých sedm let musí měnit identitu, aby se okolí nezačalo vyptávat. Minulost ho ale dohání a on se musí rozhodnout, jestli zůstane jejím vězněm, nebo po čtyři sta letech začne žít přítomností. 


Pokud jste milovníci mnoha časových rovin, postupného odkrývání tajemství a napínavého příběhu, věnujte pozornost nové knize Vězeň času od britského romanopisce Matta Haiga. Přestože je prvních padesát stránek bláznivé skákání mezi staletími, nakonec právě to bylo důvodem, proč se mi kniha tolik líbila. 

V příběhu je znát staré moudro „za vším hledej ženu“, protože láska pro hlavního hrdinu Toma znamenala největší problém a zároveň jediný důvod žít. Vše se ale zamotá v přítomnosti v Londýně, když jakožto učitel dějepisu pozná šarmantní francouzštinářku a poprvé po stovkách let pozná, jaké je to cítit k někomu něco víc. Mimochodem... umí si někdo představit většího znalce historie?

I když v knihách beru zamilovanou rovinu většinou jako nutné zlo, protože mi mnohdy ta velká láska plná duhy, prázdných frází a probrečených nocí přijde kýčová, tady ne. Protože Vězeň času opravdu stojí za přečtení, nerada bych tady byť jen naznačovala dějovou rovinu, jelikož bych vás připravila o to kouzlo.

Některé chvíle byly nepochybně předvídatelné, ale to jsem autorovi odpustila. I tak mě nejednou překvapil. Navíc já jsem si jako citátový nerd skutečně přišla na své. Spoustu částí jsem si přepsala, zvýraznila, vracela se k nim a přemýšlela. Přestože se jedná o román s nadpřirozenými prvky (i když kdo ví, jak staří jsou lidé kolem nás, haha), nese hodně silné poselství.

„Byl tady už v době bronzové. Když vznikla jóga. V době mamutů. A pořád stál klidně na svém místě, pomalu rostl, vyháněl jehličí, shazoval je, vyháněl další, zatímco vyhynuli mamuti, Homér napsal Odysseu, vládla Kleopatra, Ježíše přibili na kříž, Siddhárta Gautama odešel ze svého paláce a proléval slzy pro své trpící poddané, římské impérium povstalo a padlo, (...), Amerika bojovala sama se sebou, proběhly dvě světové války, byl vynalezen facebook, miliony lidí a zvířat žily, bojovaly, množily se a s neuvěřitelnou rychlostí končily ve svých hrobech, a ten strom tam stále byl. Taková lekce času mi byla povědomá. Mění se všechno a nic.“
Název: Vězeň času (How To Stop Time)
Autor: Matt Haig
Překlad: Hana Sichingerová
Nakladatelství: Metafora
Rok vydání: 2018
Počet stran: 300
Vazba: vázaná s přebalem
Share:
Read More

neděle 2. září 2018

Láska, fyzika a amnézie. Singtonův mnohovrstevný román Einsteinova krev

V předválečném Berlíně najdou dva chlapci dívku v bezvědomí, která má po probuzení amnézii. Jediné, co se o ní dá zjistit, je, že se chystala na přednášku Alberta Einsteina. Případu se chopí psychiatr Martin Kirsch, jež se angažuje až nestandardně aktivně. Dívka jeví nadprůměrné fyzikální a matematické schopnosti... je její spojení s jedním z nejznámějších fyziků náhoda?


Britský novinář Philip Sigton se ve svém románu Einsteinova krev pustil do tématu, které mnohé spisovatele láká už desítky let. Albert Einstein, ikona kvantové fyziky, jeho život a vykreslení nejen v tom pozitivním a světově uznávaném světle. Přestože zde jeho postava není tou hlavní, jedná se o důležitý motiv. Jaký je vlastně génius Einstein člověk v soukromém životě? Jak se choval ke svým dětem?

Přestože je román fiktivní, věrohodně popisuje atmosféru v Německu před nástupem Adolfa Hitlera i tehdejší metody psychiatrů. Zároveň tajemství kolem Einsteinova milostného života vychází ze skutečné události, proto je přečtení knihy zajímavá pohádka. Místy možná přehnaná a v závěru až moc přitažená za vlasy, ale rozhodně čtivá a plná zvratů. 

Zvláštní je, že za celých čtyři sta stránek mě žádná z postav nijak zvlášť neoslovila. Nehodnotím to jako negativní, jen se mi to asi nikdy nestalo. Pokaždé jsem měla tendenci hlavní hrdiny hodnotit, podporovat, nesnášet či jim věštit budoucnost. Asi jsem byla tolik zaujatá samotným příběhem, že jsem se ze samého překvapení nijak nestihla angažovat. 

Místy je kniha sice rozvleklá, ale nijak mi to nevadilo. Kdybych vlastně dala do grafu všechny zvraty a momenty, které jsem nečekala, pořád by statisticky plynula dost rychle. Sington si s vámi především v druhé polovině vysloveně hraje. U mě se mu to povedlo, čehož si cením. 

Mnohovrstevný román se dotkne tématu války, strachu o své blízké, neléčitelných nemocí, nelogické lásky, domácího násilí, psychiatrických metod, Einsteinovi rodiny, příběhu dívky, která se nenechala i přes nepřízeň osudu zlomit a mnoho dalších. Možná to zní jako zpatlaný klišé román, opak je pravdou. 

„Neznalost je bezpečnější než vědění. Lži jsou lehčím břemenem, než pravda.“
Název: Einsteinova krev (The Einstein Girl)
Autor: Philip Sington
Překlad: Radovan Zítko
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání: 2014
Počet stran: 400
Vazba: brožovaná
Share:
Read More

sobota 1. září 2018

Mít „u prdele“, být Bawse a přestat o sobě pochybovat. Tři motivační knihy v angličtině

Motivace, selflove a sebevědomí. Za chvilku se o těchto tématech bude psát i na zubní pastě. Já osobně mám knihy o osobním rozvoji ráda, ale často se jedná o slátaniny, které nejsou v reálném životě použitelné. Když mi zemře pes, rada „tancuj, jako když se nikdo nedívá“ mi nepomůže. Právě takový dojem ve mně řada knih zanechala, proto vám dnes představím tři, které jsou užitečné a mohou čtenáři vážně něco předat. 


První knihou je How To Be a Bawse od Lilly Singh na sociálních sítích známou jako Superwoman. Pokud tuto osobu neznáte, rozhodně doporučuji hodit očko na její tvorbu. Co se týče knihy, musím říct, že mi extrémně sedla v době, kdy jsem ji četla. Bylo to období, kdy jsem se připravovala na přijímací zkoušky. Lilly není zastánkyní prázdných frází a víře v osud. Její životní filozofií je tvrdá práce, což podtrhává, jak si sama plní své cíle. 

Samotný pojem Bawse znamená v podstatě totéž jako Boss, ale nejedná se pouze o pracovní rovinu. Bawse má řadu zásad, ze kterých neustupuje, ani kdyby ho to sebevíc lákalo. Navíc je na ostatní milý, zdvořilý a snaží se každému pomoct. Zkrátka Bawse poznáte hned, jakmile vejde do místnosti. Lilly mluví o běhu na hodně dlouhou trať, která ale ve výsledku přináší své ovoce (není to až moc metafor?). Každopádně knihu doporučuji všemi dvaceti. 

Dalším pokladem je kniha Marka Mansona The Subtle Art of Not Giving a F*ck. V dnešní době všude vidíme extrémy a máme pocit, že nejsme dost. Nejsme dost hubení, hezcí, bohatí ani úspěšní. Jako bychom zapomněli na to, že na průměrnosti není nic špatného a pro většinu obyvatel planety je nevyhnutelná. Důležité je mít nepodstatné věci u prdele. Neřešit blbosti, ať už v hlavě, nebo nahlas. 

V knize Manson také zdůrazňuje, jak je potřeba mít rád cestu, která vede k našemu cíli. Ano, není to novinka, ale opakování matka moudrosti. Spousta lidí by chtěla vypadat jako vyrýsovaná sexbomba, ale pokud vás nebaví cvičení, těžko výsledku skutečně dosáhnete. Tak je to se vším. Navíc soustředění se na cíl, který ještě není naplněný, jen prohlubuje zoufalství a stres. Když se ale soustředíte na postupný pokrok, hodně se vám uleví. Ozkoušeno. 

Nakonec zmíním ještě You Are a Badass od Jen Sincero. Tato kniha je zaměřena nejvíce ze zmiňovaných na poslední dobou hodně probírané téma selflove. Přečtení vás nakopne si odpustit. Protože sám sobě něco dlouhodobě vyčítat a brzdit se nemá smysl. Ovšem, z minulosti je třeba se poučit, ale neznamená to zůstat svázaný ve vlastním strachu. 

V každém je něco úžasného a rozhodně stojí za to si to připomenout. Snadno o sobě začneme pochybovat, což může být někdy k užitku, ale když se to přežene, brání to naší produktivitě a dobré náladě. Nemá smysl si kazit jediný den. Ani jeden. Nepřežívat, žít. 

Všechny tři knihy jsem četla v originále a doporučuji je každému, protože angličtina v podobném typu literatury rozhodně není nijak zapeklitá. Zaujala vás některá kniha? A jaký máze názor na motivační literaturu?
Share:
Read More